Období Gotiky a Renesance

Pojednání nejen o notách muzice vlastní, ale také o hudebním myšlení a vlivu na součastnost.

Středověká hudba

se vyvýjí na základě vokální polyfonie. Z počátku jednohlasné chorály a hudba trubadůrů. Vokální polyfonie vyžadovala jistou vzdělanost, která se nejvíce dostávala duchovním. Umění polyfonie bylo zdokonalováno pozvolna právě díky církvi, která nebyla hloupá a věděla co pro člověka hudba znamená a že oslovuje stejnou měrou i prostý lid, který byl negramotný. Přiblížit jim Slova boží hudbou byla nejlepší cesta, písničku se naučíte samovolně pokud vás osloví.
Hudba světská byla co do melodie odlyšná jen textem.( Ačkoli když jsme hráli v kostele jsme měli zakázané světské skladby, ani místní faráři nepostřehli pokud jsme vložili skladbu jaksi "nevhodnou". Melodie ničím nenapovídala a starým textům nerozuměli) Trošku jiná byla hudba trubadurská a truvérská, v podststě to byli z našeho pohledu folkaři, kteří se toulali po zemi a byli zváni na dvůry spíše jako nositelé novinek, nejednou byli jaksi na vedlejšák špioni. Trubadůr psal lyriku a truvér epiku, až mi přijde toto škatulkování zbytečné. I ten malý fragment, který se dochoval ovšem ukazuje na velmi vysokou úroveň písní.

Renesance

Během období Renesance se více hudba uvolňuje a vznikají nové formy světské hudby, klíčové pro další hudební vývoj jsou Italské madrigaly (protějšek k duchovnímu motetu). Taneční hudba již není spontánním muzicírováním, vznikají suity tanců Pavana a Galiarda později přibývají další a suity se rozšiřují. (později to pokroku nestačilo a vymyslel vyšší formy z nichž vrcholem je symfonie). Ještě stále je nadřazen hlas a melodie nad harmonií a v popředí je kontrapunkt.
Skladatelé se ještě nebojí křížit hlasy a využívat barevnosti lidského hlasu v plném rozsahu, ještě chvilku jim tuto svobodu dopřejme, Baroko a zejmnéna klasicismus již důsledně dodržují princip SATB. (SATB sopran, alt, tenor, bas a jejich zákaz křížit se).

Během celého středověku prostupuje lidským smýšlením hluboká pokora a duchovní jsoucno. Bylo běžné, že autoři se pod skladby ani nepodepisovali, protože svůj um chápali jako nástroj Boží a své kompozice jen jako jeho obraz.
Umění obecně nebylo znásilňováno tím co jsme si vymysleli my. Hudba se poslouchala nekonzumovala se. Zajímavé srovnání je instrumentální hudba a jazz. Na této "volné" hudbě je vidět ta společná potřeba části hudebníků "hrát si emoce", nechat se pohltit hudbou a vložit svůj podíl jedinečnosti okamžiku. I tenkrát měla hra podobná pravidla jako jazzové improvizace, dané tóninou a navyklými postupy. V rámci těchto pravidel si hráči dělali "co chtěli". Tato spoluúčast byla považována skladateli za automatickou. Proto například až si budete přehrávat Telemana a jiné, ty skladby plné dlouhých not bez koloratur nebyli určeny pro děti. To jen autor nepředpokládal, že to někdo bude tupě přehrávat a nevyplní dlouhé noty bohatou koloraturou...