Zde bych vám rád představil několik středovekých nástrojů
(při bližším zájmu se nebojte mi napsat)
První zmínka je z 9. stol. 3 struny (později až 6) jsou rozeznívány třecím kolem. Výška tónu je ovládána klaviaturou. Pro zvuk je charakteristické bordunování = podkreslování melodie jedním tónem (nebo intervalem). Stejný hudební princip je typický pro dudy. (více na samostatném webu viz. ikona)
Doložena je již 2. stol. př.n.l. Do Evropy se dostala při křižáckých taženích. Počet strun v raném středoveku byl 5 (tzv. kvinterna). Nicméně byli i chudší 2-3 strunné. Počet strun rostl až do baroka, kdy byla loutna na vrcholu popularity. (počtem strun je myšleno sborů, tedy párů strun)
Je v podstatě lyra s ozvučnou deskou, které se dále rozvinula do citery a cimbálu. Hrálo se na ni zpočátku brkem, protože hrát prsty bylo "nečisté". Svůj název nástroj dostal podle vyobrazení krále Davida, který byl s tímto něžným nástrojem zobrazován v knize žalmu = žaltáři. Zvuk je velmi příjemný a přiznám se, že když jsem měl splín sáhl jsem vždy právě po žaltáři.
Mandolína, saracenská loutna,... zvuk ani technika hraní se v podstatě do současnosti nezměnil, spíše harmonizace a hudební myšlení bylo jiné.
Vedle fléten, které provázejí lidstvo od prvopočátku byli v laufu jednoplátkové nástroje, šalmaje, později pumorty, krumhorny. Nátiskovým nástrojům dominoval patrně cink. Oblíbené byli také zvířecí rohy, jejichž zvuk je nezaměnitelný.
Technika křížení hlasů v kontrapunktu spolu s diskantovými technikami vyvrcholili v prokomponovaných motetech, což byl asi vrchol vokální polyfonie z něhož se později vyvinula fugová expozice. Později sterilní teorie křížení hlasů zavrhla a dodnes z těchto zkostnatělých omezení vaříme.

| Copyright ©2007-2008 Jaroslav Netušil |